Prologus

Na konci světa, k němuž se kvapem blížíme, mě, vzácná přítelkyně, nejvíce baví ta představa poletujících cárů nad změtí trosek...Weltschmerz. Uprostřed zmaru a zkázy klinká Nick Cave na piano a Tilo Wolff si z kštice loví ušmudlaný kousek ohořelého papíru - snad poslední zbytek Apolinairova Pásma...

"Nicku, nějak to nemůžu vyhrabat, odklepni si a pomoz mi. ´chjo - tady je všude tolik svinstva..."

Mohli bychom si s tím nápadem trochu pohrát. Založme si kapelu! Dáme do názvu něco s absintem, aby to mělo chuť. A taky čerň, abychom do té symfonie zmaru přinesli kontrastní pozadí.

Noir Absinthia?

To ne, to zní studeně.Přikláním se ke kompromisu: NOIR ABSINTHEIA - líbí se mi spojení anglofoního hříchu s řeckou dcerou boha nebe a bohyní země. S černým přídomkem a provokativně, s šarmem pana de Sade, přizvedlým malíčkem a zjevnou inspirací v opiátu.